Přežil jsme v samotě,
kterou jsem si nakonec zamiloval,
jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr.
Jako mukl, který ví,
že ať se prohrabe kamkoliv,
vždycky narazí na mříže.
A nebylo, kam se hnát.
Zbývalo jen do smrti si ho honit
a tlachat o svobodě
s jinejma troskama v hospodě.
Ožrat se, porvat se,
pak se jít projít k večeru
a řvát: „Proč se na to, kurva, nevyseru?"
Ale situaci nakonec vždycky zachránili děti
a mohlo tak dál pokračovat
šíření dědičné sněti,
neboť jejich jedinými skutečnými katy
jsme nakonec my,
h*** sapiens, čili člověk pitomý.
Proto jsem jezdil v noci bez světel,
po šesti tequilách a pěti jointech,
v protisměru a pozoroval stíny stromů pod kopcem, ozářené jen měsícem,
a obrysy domů v půlnočním pološeru.
Tak na to už dneska fakt seru.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
Dny, měsíce a roky černou tužkou
na černý papír psal jsem ti zprávy
a dával je do mrtvý schránky
pro všechny případy,
všechny svý nápady,
kdyby jsi náhodou přeci jen někde existovala.
A pak si jednou v noci vedle mě stála.
Z minulosti se minulost stala.
Z přítomnosti budoucnost,
po celé necelé půlvteřině.
Znovu jsem se narodil.
A konečně i mně bylo jasný,
co znamená hláška: „I cesta může bejt cíl."
A kašlu na lidi, co si myslí,
že mi budou přidělovat kyslík.
A jen zírám,
jak se z jasné pravdy stává pravda
tak ňák vedlejší.
A odmítám si vybrat - chceš bejt blbej
a nebo blbější?
Ale né. Chci bejt s tebou,
klidně věčně na útěku,
než jako ovce čekat na sekeru,
ale to je jasný, na to už fakt seru.
A myslím, že už je čas.
Tak hodně štěstí všem,
ať už jste kdekoliv,
svobodným i vězněným.
A bachaře ať vezme ďas.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
kterou jsem si nakonec zamiloval,
jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr.
Jako mukl, který ví,
že ať se prohrabe kamkoliv,
vždycky narazí na mříže.
A nebylo, kam se hnát.
Zbývalo jen do smrti si ho honit
a tlachat o svobodě
s jinejma troskama v hospodě.
Ožrat se, porvat se,
pak se jít projít k večeru
a řvát: „Proč se na to, kurva, nevyseru?"
Ale situaci nakonec vždycky zachránili děti
a mohlo tak dál pokračovat
šíření dědičné sněti,
neboť jejich jedinými skutečnými katy
jsme nakonec my,
h*** sapiens, čili člověk pitomý.
Proto jsem jezdil v noci bez světel,
po šesti tequilách a pěti jointech,
v protisměru a pozoroval stíny stromů pod kopcem, ozářené jen měsícem,
a obrysy domů v půlnočním pološeru.
Tak na to už dneska fakt seru.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
Dny, měsíce a roky černou tužkou
na černý papír psal jsem ti zprávy
a dával je do mrtvý schránky
pro všechny případy,
všechny svý nápady,
kdyby jsi náhodou přeci jen někde existovala.
A pak si jednou v noci vedle mě stála.
Z minulosti se minulost stala.
Z přítomnosti budoucnost,
po celé necelé půlvteřině.
Znovu jsem se narodil.
A konečně i mně bylo jasný,
co znamená hláška: „I cesta může bejt cíl."
A kašlu na lidi, co si myslí,
že mi budou přidělovat kyslík.
A jen zírám,
jak se z jasné pravdy stává pravda
tak ňák vedlejší.
A odmítám si vybrat - chceš bejt blbej
a nebo blbější?
Ale né. Chci bejt s tebou,
klidně věčně na útěku,
než jako ovce čekat na sekeru,
ale to je jasný, na to už fakt seru.
A myslím, že už je čas.
Tak hodně štěstí všem,
ať už jste kdekoliv,
svobodným i vězněným.
A bachaře ať vezme ďas.
Ref: Kam se dožijem? Kdoví, kam se dožijem?
Kdoví? Když už jsme se dožili až sem?
A co je osudem? Kdoví, co je osudem?
Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.