Vy kdož máte uši k slyšení a oči k dívání
všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívání
Chci vám vylíčit příběh s***ný jako život sám
o tiché bolesti kterou na duši mám
V městě Olomouci v starobylé metropoli Hané
se narodilo dítě samým ďablem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tváři své jsouce nezrozené v Kristu
Jeho ubohá matka jejiž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor
aniž řekla komu o tom aniž zmínila se muži
který její tělo ke své rozkoši jen užil
Seděl sem vedle ní ve špinavym bordelu
jenom tiše plakala a držela mě za ruku
na sobě neměla nic a měla dělat robotu
měla se mile usmívat a prodávat nahotu
Dítě nalezeno bylo mrtvé druhého dne z rána
kněz rekl, že tak chtěla vůle všemocného pana
a soudní lekař suchou řečí policejní češtiny
napsal že smrt nastala - ve 3 hodiny
Ale netoužila po ničem než po chvíli ticha
přitiskla se ke mě začala mi šeptat do ucha
že už nemůže dál, že ztrácí víru ve všecko
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili děcko
Oné noci ja v tam těch místech sem byl
a však jiné sem věci dělal zpíval a pil
dvacet metru stranou kaple na lavičce s lahví vína
sem zpíval a tvou blůzu rozepínal
To mu povidala pěkny veci o svym manželi
co po ranu jí probouzí hned pěstí do hlavy
a její rodiče, že po porodu jí hned odhodili
dvacet let jí bylo už jí docházely síly
Svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána bílého ještě kousek
krásné je když lidi milujou se.
Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova
před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat
pak si lehla na postel a začla usínat
zeptala se jestli se o ní můžu postarat
Jaký sen se mu zdál na co myslelo k ránu
když vychladalo jeho tělo v bílém povianu?
zda slyšelo můj hlas, zda vidělo hvězdy
tvaří k obloze a hlavičkou ke zdi
pak už nevnímala a ja přes ní položil deku
vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě chuť vzteku
myslel jsem na její strach na každou její ránu
jakej sen se jí zdal a na co myslela k ránu
Jistě slyšelo můj hlas který parkem zněl
jistě volalo a já ho neslyšel
já ho neslyšel a nešel ta kam jít bylo nutné
od té noci mé písně jsou bez vyjímky s***né
Nechal sem jí tam ležet a šel pomalu domu
proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelných drápů
chtěl sem si jen užít, nevěděl co bylo nutný
od té doby jsou mý písně bez výjimky s***ný
Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru
jako prsty se k nebi tyčí olomoucké veže
a to já jsem byl kdo tam na mramoru ležel
to já tam byl, to já tam byl
to já tam byl...
všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívání
Chci vám vylíčit příběh s***ný jako život sám
o tiché bolesti kterou na duši mám
V městě Olomouci v starobylé metropoli Hané
se narodilo dítě samým ďablem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tváři své jsouce nezrozené v Kristu
Jeho ubohá matka jejiž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor
aniž řekla komu o tom aniž zmínila se muži
který její tělo ke své rozkoši jen užil
Seděl sem vedle ní ve špinavym bordelu
jenom tiše plakala a držela mě za ruku
na sobě neměla nic a měla dělat robotu
měla se mile usmívat a prodávat nahotu
Dítě nalezeno bylo mrtvé druhého dne z rána
kněz rekl, že tak chtěla vůle všemocného pana
a soudní lekař suchou řečí policejní češtiny
napsal že smrt nastala - ve 3 hodiny
Ale netoužila po ničem než po chvíli ticha
přitiskla se ke mě začala mi šeptat do ucha
že už nemůže dál, že ztrácí víru ve všecko
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili děcko
Oné noci ja v tam těch místech sem byl
a však jiné sem věci dělal zpíval a pil
dvacet metru stranou kaple na lavičce s lahví vína
sem zpíval a tvou blůzu rozepínal
To mu povidala pěkny veci o svym manželi
co po ranu jí probouzí hned pěstí do hlavy
a její rodiče, že po porodu jí hned odhodili
dvacet let jí bylo už jí docházely síly
Svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána bílého ještě kousek
krásné je když lidi milujou se.
Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova
před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat
pak si lehla na postel a začla usínat
zeptala se jestli se o ní můžu postarat
Jaký sen se mu zdál na co myslelo k ránu
když vychladalo jeho tělo v bílém povianu?
zda slyšelo můj hlas, zda vidělo hvězdy
tvaří k obloze a hlavičkou ke zdi
pak už nevnímala a ja přes ní položil deku
vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě chuť vzteku
myslel jsem na její strach na každou její ránu
jakej sen se jí zdal a na co myslela k ránu
Jistě slyšelo můj hlas který parkem zněl
jistě volalo a já ho neslyšel
já ho neslyšel a nešel ta kam jít bylo nutné
od té noci mé písně jsou bez vyjímky s***né
Nechal sem jí tam ležet a šel pomalu domu
proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelných drápů
chtěl sem si jen užít, nevěděl co bylo nutný
od té doby jsou mý písně bez výjimky s***ný
Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru
jako prsty se k nebi tyčí olomoucké veže
a to já jsem byl kdo tam na mramoru ležel
to já tam byl, to já tam byl
to já tam byl...