V den svých 46. narozenin jsem si uvědomil, že bude čas, abych si našel družku do života. Ne, že bych cítil samotu, ale pětinku života už mám za sebou a je na čase, abych nechal bicyklu a mičudy, přestal zvonit na domovnici a usadil se. Zauvažoval jsem tedy, kde by byla nejlepší příležitost k seznámení. Na domovní schůzi? Ne. Tam loví nájemník Rambousek. Oslňuje perfektní znalostí dějin našeho domu a umí jedním tahem vymalovat schodiště. Proto mu žádná žena neodolá. Stačí jeden tah a má ji. Já se sice také snažím, ale pod čtyři tahy nejdu, i když švindluji a nedotahuji zábradlí. A tak se raději ohlížím po děvčatech jinde. Žádnou příležitost nevynechám. Onehdy jsem zašel do kavárny Slávie. Známí mi radili, abych usedl ke stolku, kde sedí osamělá slečna a pokoušel se ji zaujmout nevšedním, ale vtipným počínáním. Skutečně bylo v kavárně osamělých slečen několik, ale když jsem kolem nich začal mlsně kroužit, netvářily se právě přívětivě. Jedna mě dokonce polila kávou, a když jsem kroužil dále, přihodila šlehačku. Byl bych si k ní přisedl, ale neviděl jsem. Dobrotivý vrchní Hýbl mi otřel oko pěstí a vyzval mě, abych usedl, že nejsem v automatu. Chtěl jsem ho napřed zmlát**, ale pak jsem si vzpomněl na svůj nedávný zápas se školákem Poulem, s nímž jsem se zjara pral ve sklepě o skleněnku a dodnes si zamačkávám bouli nožíkem. Proto jsem si řekl, že bude lepší, když Hýbla veřejně urazím, a zavolal jsem: "Neobtěžujte mě, sluho!" Více jsem ho urazit nestačil, protože už po mně šlapal. Chtělo se mi plakat, ale když zjistil, že pozornost všech dam je na mne dokonale soustředěna, poznal jsem, že mám napolovic vyhráno. Jakoby nic jsem vstal a zvolna p***esl: "Dostal za vyučenou, hejsek, ten už se sem nevrátí!" Jelikož se vrchní rychle vracel, usoudil jsem hlasitě, že je zde výborná obsluha a lepší personál bych jinde těžko hledal. Hýbl něco spokojeně zamručel, a když mě ještě pro výstrahu klepl tácem do hlavy, přestal si mě všímat. Byl jsem otřesen. Mé šaty šlo už jem těžko nazvat nedělními. Zvláště pak vadil utržený rukáv, který ledabyle plandal a bez pobízení šel stále za mnou. A když navíc s ním Hýbl co chvíli mimoděk utíral stolky, poznal jsem, že bude skutečně lépe, když se usadím. Zahlédl jsem stůl, plný osamělých děvčat. "Tam je tvé místo, Quido," řekl jsem si. Nezabere-li jedna na tvé populární kousky, zabere druhá. "Zde pšenku sklidíš." Popošel jsem ke stolu, uklonil se opačným směrem, abych upoutal, zasmál jsem se té taškařici, aby poznaly, že jsem veselá kopa a řka, že jistě je zde volné místo, i když není vidět, vmáčkl jsem se rychle mezi ně. Jedna slečna spadla pod stůl. "Copak, hledáte zajíce?" smál jsem se hlasitě. Kupodivu nikdo se ke mně nepřidal, ani když můj loket zatlačil sousedčin řízek hluboko do salátu. "Hele, jídlo," pravil jsem a okusil, aby si nemyslely, že se ostýchám. Když jsem snědl porci a vypil něco vínka, které bylo také po ruce, zdálo se mi, jistě neprávem, že se má společnice příliž nebaví. Musíš to rozjet, Quido, poručil jsem si a začal hovor: "Tak co, buchty, poplkáme?" Slečna naproti se ušklíbla. Pochopil jsem, že mi dává znamení přízně a soustředil jsem veškerou pozornost na ni. Aby poznala, že si jí všímám, zvolal jsem: "Chytej!" a hodil jí slánku. Bohužel ji nechytila. Zato vrchní Hýbl byl v okamžiku nasolen jako tresčí játra. Zarazil jsem se, ale pak jsem na něj houkl: "To máš z toho, že se tu motáš, lokaji," a pokládal jsem věc za vyřízenou. Ne tak Hýbl. Přeskočil dva schody a začal mě zezadu škrtit utěrkou. Přemýšlel jsem, jaké znám vhodné protihmaty, ale nenapadl mi ani jeden. Aspoň jsem si vzpomněl na box. Poslal jsem kupředu direkt, ale zapomněl jsem, že Hýbl stojí zbaběle vzadu. Vpředu byla pouze ta slečna, co mi nadbíhala. Padla na stůl jako podťatá. Chtěl jsem se jí omluvit, ale pak jsem si uvědomil, že aspoň vidí, kdo bude v rodině pánem. To už se mi začínal krát** dech a před očima se mi tvořila červená kolečka. Snažil jsem se zachovat důstojnost a obracet vtipnými narážkami celou záležitost v žert, ale to už mě Hýbl zvedl a nesl k otáčivým dveřím. Pokládal jsem za slušné rozloučit se s dámami, ale bohužel jsem k tomu neměl čas. Hýbl mě napěchoval do otáčivých dveří a začal je tvrdě roztáčet rukou. Zprvu mě to bavilo a běhal jsem dokola vesele a svěží, ale k půlnoci mě to už začínalo unavovat. Hýbl mě vyhodil na ulici. Chvíli jsem si poležel a potom jsem svěží a pln humoru vstal. "Nevadí, Quido," řekl jsem si, "jsi stále přitažlivý, zítra budeš shánět nevěstu znovu." Šel jsem domů a začal zkoušet kreslit jedním tahem schodiště.