Ustálený tok dní školního roku bývá osvěžen několika málo akcemi, které žactvu přinášejí
vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří se mnohdy
nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na
hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory v atletice a
zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem
Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na
klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou, se týden před
branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen
do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem
osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné
cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu.
O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně, zda se žactvo na cvičení těší tak jako
on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl od ředitele měli učitelé
před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti
postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil.
12. října, samozřejmě za deště, zimy a mlhy, jsme se sešli v 8.00 na konečné stanici devítky v Motole.
Cvičení začalo až v 8.15, neboť to, že Koudelka z 9.B kousl průvodčího do prsou při tahanici
o dětský lístek, nelze považovat za naplánovanou bojovou akci. Naší třídě byl přidělen úkol
hlídat nejvyšší kótu v kraji. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší učitelce Janě Modřanské,
která byla již dvanáctý měsíc v jiném stavu, jsme viděli, že by zamířila raději do údolí. Proti
ředitelovu rozkazu však nebylo odvolání.
Pomalu jsme se šourali ke kótě. Byla to námaha, pravda, ale mohly nás potkat horší úkoly. 7.B se
například musela plazit v korytě potoka a hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což nebylo
lehké, neboť šlo o modýlek zhotovený z mýdla. K poledni jsme se dostali na určený vrchol.
Cestu zpestřila naše třídní učitelka Jana Modřanská, která nemohouc dále, si usmyslila, že
se pocvičíme v nošení raněného. Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona.
Notnou chvíli jsme pak leželi v trávě a ošetřovali opuchlé nohy. Zejména si naříkal Blatev, který
jako vždy neměl ponožky, nehledě k tomu, že ho v polovině cesty opustila beze slova i podrážka
levé boty. Jakmile se však zvedla mlha, zapomněli jsme rázem na všechny bolesti a útrapy. Pohled
do údolí stál za to. Biolog Fuchs totiž zapomněl doma pohyblivé terče pro výcvik žáků devátých
tříd, což mu ředitel, který si na střelbu potrpěl a jehož mládenecký byt zdobila nevídaná
sbírka pouťových růží a opiček na gumě, nemínil odpustit. »Uvědomte si, Fuchsi,« křičel, »že za války
byste již nyní stál před polním soudem!« »Vidíte to příliš černě,« snažil se oponovat bledý
učitel, »střílet se dá do lecčehos.« »Ano, například do vás,« potvrdil biologův nápad
Vachta. »No vidíte, je to vyřešeno,« zaradoval se Fuchs, začal hopkat po poli a smál se až
do prvního zásahu. S přibývajícími minutami přestávalo být hopsání čilé, dokonce jsme
zaslechli slabé volání o pomoc. Když pak ředitel ukončil první část střeleckého výcviku a dal
pokyn k přísunu pancéřových pěstí, začal si Fuchs rychle hrabat noru. Snad proto Vachta ve
výcviku zaimprovizoval a nechal přinést bedničku s granáty. Naštěstí si toho pohyblivý cíl
všiml, přestal dlabat v zemi a dezertoval k lesu. Šplhoun Kaufmann na to nezapomněl
upozornit ředitele. »Žádný strach, Kaufmanne,« usmál se Vachta, »teď se pobavíme. Zrádce
právě vbíhá do mého minového pole.« Byla to pravda. Minové pole mezi jetelem a březovým
hájkem bylo ředitelovou chloubou. Však se v něm také Fuchs měl co točit. Dribloval jako
kybernetická myška a k prvním břízám dobíhal řádně zpocen námahou. To nadchlo i ředitele
Vachtu. »Samo nebe rozhodlo,« prohlásil, »že Fuchs má dále učit biologii.«
My na kopci jsme se bavili výborně. Slunko již prorazilo mlhu a solidně hřálo. Někteří
využívali příjemného podzimku i k opalování. Ptáček s Kuvou si pak rozdělali ohníček a opékali chléb
a radovali se, jak letošní cvičení probíhá pro naši třídu hladce. Chválili však den před
večerem. Vachta dal pokyn k dobytí kóty 415. Naneštěstí to byla kóta naše. Jana Modřanská,
neschopná boje, pověřila velením žáka Karla Matýska, velkého znalce husitství. Pod jeho
taktovkou jsme také odrazili první útok pomocí balvanů a útržků skal. Na chvíli jsme si
oddechli, ale všichni tušili, že hlavní nápor teprve přijde. Přišel. Ředitel Vachta rozmrzen
tím, že byl sám zasažen kusem skály do oka, nařídil útok opakovat. Přitom jemně kývl na
Fuchse. Vyzvaný pochopil, že má příležitost. Ač postřelen, vyrazil na kótu jako smyslů
zbavený. Za ním se hnali jeho žáci. U nich byl Fuchs populární od té doby, co vyhrál chodecké
závody, při nichž pořadatelé nezajistili účast. Svržené kameny sice zase vykonaly své a řady
dobyvatelů prořídly, ale Fuchs, zvyklý na zásahy, běžel dál a za ním dobrých dvacet
nejvěrnějších. »Došlo nám střelivo,« volal zoufale Fikejz a marně rýpal nožíkem žulový masiv.
Zblblý Matýsek nařídil stavět vozovou hradbu, zapomínaje, že není z čeho. Nepřátelé se hrozivě
blížili a j**va na Fuchsově čele byla patrná již pouhým okem. Diabolky ze vzduchovek nám
svištěly kolem uší. »Ztráty jsou povoleny,« povzbuzoval zdola megafonem útočníky Vachta. Náš
konec se blížil. Nebylo střelivo, ubývalo sil a morálka klesla k nule. Matýskovo chroptění »Hrr na
ně!« už nikdo nebral vážně. Vtom se od ohníčku vztyčil doposud klidně sedící Kuva. Vzal opečený
chléb a s tichou kletbou jím mrštil vztekle nazdařbůh dolů. Naštěstí pro nás stál v cestě
nazdařbůh dolů Fuchs. Horký pecen ho plnou vahou udeřil moučnou stranou naplocho do tváře.
Tříkilový Šumavan vykonal své. Fuchsův pád z hory vyvolal zděšení mezi jeho spolubojovníky.
Zasažený učitel se zastavil až před Vachtou. Trochu se třásl. »S atomem jsem nepočítal, pane
řediteli,« zašeptal vyčítavě, sklopil hlavu a rozplakal se.
Jak bude vypadat příští cvičení, nevíme. Známe zatím jen první neoficiální ředitelův rozkaz, že
ke svačině jsou povoleny pouze housky.
vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří se mnohdy
nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na
hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory v atletice a
zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem
Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na
klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou, se týden před
branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen
do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem
osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné
cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu.
O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně, zda se žactvo na cvičení těší tak jako
on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl od ředitele měli učitelé
před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti
postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil.
12. října, samozřejmě za deště, zimy a mlhy, jsme se sešli v 8.00 na konečné stanici devítky v Motole.
Cvičení začalo až v 8.15, neboť to, že Koudelka z 9.B kousl průvodčího do prsou při tahanici
o dětský lístek, nelze považovat za naplánovanou bojovou akci. Naší třídě byl přidělen úkol
hlídat nejvyšší kótu v kraji. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší učitelce Janě Modřanské,
která byla již dvanáctý měsíc v jiném stavu, jsme viděli, že by zamířila raději do údolí. Proti
ředitelovu rozkazu však nebylo odvolání.
Pomalu jsme se šourali ke kótě. Byla to námaha, pravda, ale mohly nás potkat horší úkoly. 7.B se
například musela plazit v korytě potoka a hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což nebylo
lehké, neboť šlo o modýlek zhotovený z mýdla. K poledni jsme se dostali na určený vrchol.
Cestu zpestřila naše třídní učitelka Jana Modřanská, která nemohouc dále, si usmyslila, že
se pocvičíme v nošení raněného. Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona.
Notnou chvíli jsme pak leželi v trávě a ošetřovali opuchlé nohy. Zejména si naříkal Blatev, který
jako vždy neměl ponožky, nehledě k tomu, že ho v polovině cesty opustila beze slova i podrážka
levé boty. Jakmile se však zvedla mlha, zapomněli jsme rázem na všechny bolesti a útrapy. Pohled
do údolí stál za to. Biolog Fuchs totiž zapomněl doma pohyblivé terče pro výcvik žáků devátých
tříd, což mu ředitel, který si na střelbu potrpěl a jehož mládenecký byt zdobila nevídaná
sbírka pouťových růží a opiček na gumě, nemínil odpustit. »Uvědomte si, Fuchsi,« křičel, »že za války
byste již nyní stál před polním soudem!« »Vidíte to příliš černě,« snažil se oponovat bledý
učitel, »střílet se dá do lecčehos.« »Ano, například do vás,« potvrdil biologův nápad
Vachta. »No vidíte, je to vyřešeno,« zaradoval se Fuchs, začal hopkat po poli a smál se až
do prvního zásahu. S přibývajícími minutami přestávalo být hopsání čilé, dokonce jsme
zaslechli slabé volání o pomoc. Když pak ředitel ukončil první část střeleckého výcviku a dal
pokyn k přísunu pancéřových pěstí, začal si Fuchs rychle hrabat noru. Snad proto Vachta ve
výcviku zaimprovizoval a nechal přinést bedničku s granáty. Naštěstí si toho pohyblivý cíl
všiml, přestal dlabat v zemi a dezertoval k lesu. Šplhoun Kaufmann na to nezapomněl
upozornit ředitele. »Žádný strach, Kaufmanne,« usmál se Vachta, »teď se pobavíme. Zrádce
právě vbíhá do mého minového pole.« Byla to pravda. Minové pole mezi jetelem a březovým
hájkem bylo ředitelovou chloubou. Však se v něm také Fuchs měl co točit. Dribloval jako
kybernetická myška a k prvním břízám dobíhal řádně zpocen námahou. To nadchlo i ředitele
Vachtu. »Samo nebe rozhodlo,« prohlásil, »že Fuchs má dále učit biologii.«
My na kopci jsme se bavili výborně. Slunko již prorazilo mlhu a solidně hřálo. Někteří
využívali příjemného podzimku i k opalování. Ptáček s Kuvou si pak rozdělali ohníček a opékali chléb
a radovali se, jak letošní cvičení probíhá pro naši třídu hladce. Chválili však den před
večerem. Vachta dal pokyn k dobytí kóty 415. Naneštěstí to byla kóta naše. Jana Modřanská,
neschopná boje, pověřila velením žáka Karla Matýska, velkého znalce husitství. Pod jeho
taktovkou jsme také odrazili první útok pomocí balvanů a útržků skal. Na chvíli jsme si
oddechli, ale všichni tušili, že hlavní nápor teprve přijde. Přišel. Ředitel Vachta rozmrzen
tím, že byl sám zasažen kusem skály do oka, nařídil útok opakovat. Přitom jemně kývl na
Fuchse. Vyzvaný pochopil, že má příležitost. Ač postřelen, vyrazil na kótu jako smyslů
zbavený. Za ním se hnali jeho žáci. U nich byl Fuchs populární od té doby, co vyhrál chodecké
závody, při nichž pořadatelé nezajistili účast. Svržené kameny sice zase vykonaly své a řady
dobyvatelů prořídly, ale Fuchs, zvyklý na zásahy, běžel dál a za ním dobrých dvacet
nejvěrnějších. »Došlo nám střelivo,« volal zoufale Fikejz a marně rýpal nožíkem žulový masiv.
Zblblý Matýsek nařídil stavět vozovou hradbu, zapomínaje, že není z čeho. Nepřátelé se hrozivě
blížili a j**va na Fuchsově čele byla patrná již pouhým okem. Diabolky ze vzduchovek nám
svištěly kolem uší. »Ztráty jsou povoleny,« povzbuzoval zdola megafonem útočníky Vachta. Náš
konec se blížil. Nebylo střelivo, ubývalo sil a morálka klesla k nule. Matýskovo chroptění »Hrr na
ně!« už nikdo nebral vážně. Vtom se od ohníčku vztyčil doposud klidně sedící Kuva. Vzal opečený
chléb a s tichou kletbou jím mrštil vztekle nazdařbůh dolů. Naštěstí pro nás stál v cestě
nazdařbůh dolů Fuchs. Horký pecen ho plnou vahou udeřil moučnou stranou naplocho do tváře.
Tříkilový Šumavan vykonal své. Fuchsův pád z hory vyvolal zděšení mezi jeho spolubojovníky.
Zasažený učitel se zastavil až před Vachtou. Trochu se třásl. »S atomem jsem nepočítal, pane
řediteli,« zašeptal vyčítavě, sklopil hlavu a rozplakal se.
Jak bude vypadat příští cvičení, nevíme. Známe zatím jen první neoficiální ředitelův rozkaz, že
ke svačině jsou povoleny pouze housky.