Nač vlastně lháti,
když ti stejně
nikdo nevěří?
Život se krátí,
beznadějně
zvoní u dveří:
na dveře zíráš
- pohled blázna
v sadě mandloní -,
pak otevíráš
- chodba prázdná -,
nikdo nezvoní...
Nač vlastně bát se,
když se hrozby
nikdo nebojí?
Trestanec vládce
breptá prosby
v cizím pokoji,
sta lží se kupí,
platýs hlídá
krok tvůj po kroku -
lesklý a tupý
jako slída -
démant otroků.
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.
Nač vlastně jásat -
dřinou žlutí -
smrtí značeni?
Nač dbáti zásad,
jež tě nutí
lháti nadšení?
Načpak se šklebit,
kývat hlavou
s hřívou odranou,
když být - je nebýt,
levá - pravou,
útok - obranou?
Nač dělat cosi,
co jsme ve snu
nikdy nechtěli?
Nevědět, kdo jsi,
hledat vesnu
mečem z oceli?
Po čase slevíš -
bleskne rudá,
vetklá do klopy.
Víš - nebo nevíš,
kdo tě udá
a kdo pochopí?
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.
Tma škrtí hlasy -
znějí z mlází
zpěvy bojarů.
Hle - nové časy,
v kterých vzchází
zima po jaru.
Chladno je němé -
svítí mastně
listy jazyků...
Ze strachu lžeme,
nebo vlastně
jen tak ze zvyku?
Strach nebo lhaní -
stopy kroků
v bílé závěji.
Nezvaní zvaní
na sta roků
závěj navějí...
Křidélka hmyzí -
pískot syslí -
slůvka nezvaná...
V závěji zmizí
mrtvé smysly
blázna-skřivana...
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.
když ti stejně
nikdo nevěří?
Život se krátí,
beznadějně
zvoní u dveří:
na dveře zíráš
- pohled blázna
v sadě mandloní -,
pak otevíráš
- chodba prázdná -,
nikdo nezvoní...
Nač vlastně bát se,
když se hrozby
nikdo nebojí?
Trestanec vládce
breptá prosby
v cizím pokoji,
sta lží se kupí,
platýs hlídá
krok tvůj po kroku -
lesklý a tupý
jako slída -
démant otroků.
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.
Nač vlastně jásat -
dřinou žlutí -
smrtí značeni?
Nač dbáti zásad,
jež tě nutí
lháti nadšení?
Načpak se šklebit,
kývat hlavou
s hřívou odranou,
když být - je nebýt,
levá - pravou,
útok - obranou?
Nač dělat cosi,
co jsme ve snu
nikdy nechtěli?
Nevědět, kdo jsi,
hledat vesnu
mečem z oceli?
Po čase slevíš -
bleskne rudá,
vetklá do klopy.
Víš - nebo nevíš,
kdo tě udá
a kdo pochopí?
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.
Tma škrtí hlasy -
znějí z mlází
zpěvy bojarů.
Hle - nové časy,
v kterých vzchází
zima po jaru.
Chladno je němé -
svítí mastně
listy jazyků...
Ze strachu lžeme,
nebo vlastně
jen tak ze zvyku?
Strach nebo lhaní -
stopy kroků
v bílé závěji.
Nezvaní zvaní
na sta roků
závěj navějí...
Křidélka hmyzí -
pískot syslí -
slůvka nezvaná...
V závěji zmizí
mrtvé smysly
blázna-skřivana...
Ref:
Věk sinalých dní
a mrazivé luny,
kdy z němoty zní
tón ostnaté struny.
Teď mrazivě mží
do šedého prachu.
Hle - písmena lží
na pomníku strachu.