A byly taky dny a noci
kdy jsem se choulil až u střechy
a pomalu si opakoval všechna možná slova
abych je nikdy nezapomněl
ne že by se to mohlo stát
ale co kdyby
říkal jsem si
co kdyby
A mohl jsem na prstech jedné ruky
spočítat okamžiky
kdy se mi podařilo
se opravdu pořádně nadechnout
a v záklonu s očima třeštícíma
až někam za nebe
A deprimující dlouhé výdechy
které vypadaly že nikdy neskončí
a najednou jako když utne
a já dostal strach jestli to nebyl
ten památnej
ten poslední
nad tím se dalo jen kroutit hlavou
ale chápavej shovívavej úsměv
jsem ze sebe nikdy nedostal
protože to všechno bylo
moc a moc nahý ostrý a opravdový
nebyly rezervy ani místo pro pokyny
nápověda se nekonala žádný zkoušky
všechno jelo buď anebo
i kdyby se ta střecha měla rozletět
daleko ode mne
A taky jsem si zoufal nad hlubinou
temného Dvora když oněměl
někdy jsem ho sledoval až do svítání
až do úplného prochladnutí
kdy jsem dospěl k okamžiku
totálního klidu a smíření
kdy mi vadil i jediný pohyb
který jsem musel vykonat
abych se uhasil
abych na místě neshořel
ohněm tak čistým
a jasným že šlo o oči
Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější
leč pomíjely
to bolelo a znovu mě to tisklo
až nahoru ke střeše
k dalšímu choulení a jektání
V takových spirálách se nedalo
ani pořádně stát
A byl jsem celý zmatený a posekaný
z neurčitého pocitu že jsem něco
nebo někoho ztratil
že mi něco nebo někdo chybí
a tak jsem sám pro sebe
Usadil se mi prach na čaji
Jen tak mimochodem - téměř potají
Už jsem se nenapil - bylo mi líto
Rozbít tu mozaiku pavouků
Pustil jsem si Missu pastorale
A koukal z okna - hledal krále
Nic - jen Dvůr a jícny oken
A Měsíc zíval bledým okem
Kde jsem ztratil svýho krále?
V nemocnici nebo na bále?
Samý Amen Amen
a ve Dvoře je jenom kámen
Co se stalo s malým králem?
Žádná stopa žádný vzkaz
Jenom pára nad kanálem
Žít zas život nadoraz
A nespoléhat na obraz
Obraz lže a jen se vlní
Na něm král a bez brnění
Tak pij čaj s prachem
Do dalšího rozednění
Byla to doba uvědomování si věcí
a rozdílení důležitostí,
co je pro mne dobré a co ne.
A ptal jsem se:
"Když to všechno vydržím, bude mi líp?"
A ozývalo se:
"Samozřejmě, že ti bude líp!
" bude ti líp nebo každopádně
ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak a rozhodně ti bude nějak
- nějak ti zkrátka bude..."
A to jsem potom usínal
do průsvitných snů.
S rukama nad hlavou,
jako bych padal z výšky.
Ze střechy.
Ale z jaké střechy?
kdy jsem se choulil až u střechy
a pomalu si opakoval všechna možná slova
abych je nikdy nezapomněl
ne že by se to mohlo stát
ale co kdyby
říkal jsem si
co kdyby
A mohl jsem na prstech jedné ruky
spočítat okamžiky
kdy se mi podařilo
se opravdu pořádně nadechnout
a v záklonu s očima třeštícíma
až někam za nebe
A deprimující dlouhé výdechy
které vypadaly že nikdy neskončí
a najednou jako když utne
a já dostal strach jestli to nebyl
ten památnej
ten poslední
nad tím se dalo jen kroutit hlavou
ale chápavej shovívavej úsměv
jsem ze sebe nikdy nedostal
protože to všechno bylo
moc a moc nahý ostrý a opravdový
nebyly rezervy ani místo pro pokyny
nápověda se nekonala žádný zkoušky
všechno jelo buď anebo
i kdyby se ta střecha měla rozletět
daleko ode mne
A taky jsem si zoufal nad hlubinou
temného Dvora když oněměl
někdy jsem ho sledoval až do svítání
až do úplného prochladnutí
kdy jsem dospěl k okamžiku
totálního klidu a smíření
kdy mi vadil i jediný pohyb
který jsem musel vykonat
abych se uhasil
abych na místě neshořel
ohněm tak čistým
a jasným že šlo o oči
Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější
leč pomíjely
to bolelo a znovu mě to tisklo
až nahoru ke střeše
k dalšímu choulení a jektání
V takových spirálách se nedalo
ani pořádně stát
A byl jsem celý zmatený a posekaný
z neurčitého pocitu že jsem něco
nebo někoho ztratil
že mi něco nebo někdo chybí
a tak jsem sám pro sebe
Usadil se mi prach na čaji
Jen tak mimochodem - téměř potají
Už jsem se nenapil - bylo mi líto
Rozbít tu mozaiku pavouků
Pustil jsem si Missu pastorale
A koukal z okna - hledal krále
Nic - jen Dvůr a jícny oken
A Měsíc zíval bledým okem
Kde jsem ztratil svýho krále?
V nemocnici nebo na bále?
Samý Amen Amen
a ve Dvoře je jenom kámen
Co se stalo s malým králem?
Žádná stopa žádný vzkaz
Jenom pára nad kanálem
Žít zas život nadoraz
A nespoléhat na obraz
Obraz lže a jen se vlní
Na něm král a bez brnění
Tak pij čaj s prachem
Do dalšího rozednění
Byla to doba uvědomování si věcí
a rozdílení důležitostí,
co je pro mne dobré a co ne.
A ptal jsem se:
"Když to všechno vydržím, bude mi líp?"
A ozývalo se:
"Samozřejmě, že ti bude líp!
" bude ti líp nebo každopádně
ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak a rozhodně ti bude nějak
- nějak ti zkrátka bude..."
A to jsem potom usínal
do průsvitných snů.
S rukama nad hlavou,
jako bych padal z výšky.
Ze střechy.
Ale z jaké střechy?