Pro všechny, kterejm život nenadělil zrovna spravedlivě,
pro všechny porcelánový duše,
pro všechny pořezaný osudy...
Mám tě na očích, sedíš u fontány,
pozoruješ kapky vody celý dlouhý hodiny.
Utíkáš od rodiny. Už tě nebaví
ani to cizí náručí a kdo ví,
že jsi schoulená do sebe a o samotě
kolem pluje zkáza v naprostý nahotě.
Mám tě za kotě co ztratilo doupě
a potácí se slepě, nežně a hloupě
životem - osude, vezmem co poberem
a odnesem pod jabloň, kde to zakopem.
Ale sama víš, že to nejde tak lehce
utopit v rozvodněný řece.
Už je to nějakej měsíc. Rodiče se hádaj,
sestra ti odešla do nebe hledat ráj.
Byla ti jedinou oporou jako vlastní děcko
vychovala tě, když máma utrácela všecko
za chlast - nad propast rodinu postavila,
táta byl fabrikant a za rok invalida
a ty si rozkvetla jak poupě v holku s mašlí
zelenookou brunetu během momentu.
Ty léta ti zhizdily duši jak čepele kudly
a ty teď zůstáváš tichou bolestí navždy.
Všechny ty chvíle byly pro tebe jak vraždy
ale vždycky jen ty oběť a to provždy.
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem.
Neboj se... neboj se... neboj se...
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem,
ta šťastná vytoužená zem.
Chytni se a necukej, zavři oči, poslouchej
ten měkkej šum listů a něhu prstů,
který ti hmataj na duši a odebíraj tíhu.
Osudu jsi volná jak orel - leť k jihu.
V tichu a klidu kolem stěny světel,
držím tě za ruku, jsi od minulejch pekel
vzdálená dál než samo nebe
a tebe zebe ten okamžik, kdy jsem u tebe.
Ptáš se mě odkud jsem přišel a kam tě vedu.
Dáváš mi otázky, na který ti odpovědět nedovedu
a ani nemůžu a tak se neptej nazdařbůh,
stejně bys mi nevěřila, že mě poslal sám pánbůh.
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem.
Neboj se... neboj se... neboj se...
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem,
ta šťastná vytoužená zem.
pro všechny porcelánový duše,
pro všechny pořezaný osudy...
Mám tě na očích, sedíš u fontány,
pozoruješ kapky vody celý dlouhý hodiny.
Utíkáš od rodiny. Už tě nebaví
ani to cizí náručí a kdo ví,
že jsi schoulená do sebe a o samotě
kolem pluje zkáza v naprostý nahotě.
Mám tě za kotě co ztratilo doupě
a potácí se slepě, nežně a hloupě
životem - osude, vezmem co poberem
a odnesem pod jabloň, kde to zakopem.
Ale sama víš, že to nejde tak lehce
utopit v rozvodněný řece.
Už je to nějakej měsíc. Rodiče se hádaj,
sestra ti odešla do nebe hledat ráj.
Byla ti jedinou oporou jako vlastní děcko
vychovala tě, když máma utrácela všecko
za chlast - nad propast rodinu postavila,
táta byl fabrikant a za rok invalida
a ty si rozkvetla jak poupě v holku s mašlí
zelenookou brunetu během momentu.
Ty léta ti zhizdily duši jak čepele kudly
a ty teď zůstáváš tichou bolestí navždy.
Všechny ty chvíle byly pro tebe jak vraždy
ale vždycky jen ty oběť a to provždy.
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem.
Neboj se... neboj se... neboj se...
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem,
ta šťastná vytoužená zem.
Chytni se a necukej, zavři oči, poslouchej
ten měkkej šum listů a něhu prstů,
který ti hmataj na duši a odebíraj tíhu.
Osudu jsi volná jak orel - leť k jihu.
V tichu a klidu kolem stěny světel,
držím tě za ruku, jsi od minulejch pekel
vzdálená dál než samo nebe
a tebe zebe ten okamžik, kdy jsem u tebe.
Ptáš se mě odkud jsem přišel a kam tě vedu.
Dáváš mi otázky, na který ti odpovědět nedovedu
a ani nemůžu a tak se neptej nazdařbůh,
stejně bys mi nevěřila, že mě poslal sám pánbůh.
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem.
Neboj se... neboj se... neboj se...
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
zdá se to nemožný - viď? - mluvit s andělem.
Našlapuj lehce, je to hned za rohem,
ta šťastná vytoužená zem.